Několik tajemství Luciena Zella

Znám ho už asi dva roky. Poprvé jsem se s ním letmo dala do řeči v kavárně Neustadt, kterou pravidelně navštěvuje. Lucien Zell je pražský excentrik. Pochází z ameriky, v Česku žije už 17 let. Moc toho o něm nevím, svoji minulost tají, ale říká, že je herec, fotograf, spisovatel a občas také básník. Svoje fotky mi poprvé ukazoval před dvěma lety a už tenkrát mi přišlo, že má netradiční pohled na svět.

Lucien Zell, Eden

1. Tohle je moje nejstarší dcera, fotil jsem ji v Maďarsku.
Kolik máš dětí? Už je nepočítám. A kolik si myslíš, že máš dětí. Asi 67.

Lucien Zell, Confession

2.  Tahle fotka je pro mě trochu přiznání. Víš, fotograf je vždy na fotce, i když ho třeba nevidíš. Neuvědomuješ si jeho přítomnost, ale je tam. Je to někdo, kdo tam byl. Dnes už ale existují i možnosti, že za kamerou nestojí člověk. Samozřejmě dnes máme drony nebo automatické kamery, které mohou fotit. Nebo fotografické pasti, které se už roky používají v divoké přírodě. V zásadě i za tím ale někdo stojí. Fotograf předstírá, že tam není, já tady přiznávám, že tam jsem.

Lucien Zell, Amrit in London

3. Kdo je tohle, zase jedna z dcer? Je to francouzská herečka, kterou jsem potkal. Takže kamarádka. Ne, potkal jsem ji jenom jednou. Ani tu fotku nezná. Ví, že jsem něco vyfotil, ale neví, že teď visí na plakátech v Německu.

Lucien Zell, Two Strays

4. Tohle je v Praze? Je to blízko u Jiřího z Poděbrad. Jak jsi to poznala? Myslím, že poznávám ten plot. Vidíš, poznáš místo, podle nejmenších indicií.

Lucien Zell, Between Withins

5. Co tohle? Je to zase náhodné setkání? Jo. Řekl bych, že na téhle fotce vyníká, co řekl Robert Capa. Když nejsou fotky dost dobré, nebyl jsi dost blízko. A jak se dostáváš tak osobně blízko k lidem, když je jen tak náhodně potkáváš? Každý člověk okolo sebe má nějaké kruhy. Když se dva lidé setkají, některé částí se překrývají, jíné sahají až do částí, kam ten druhý nevidí. Povídáš-li si s někým, je dobré, když poznáš, kde se ty kruhy překrývají.

Lucien Zell, Now is Late

6. Tohle je francouzská kostymérka, kterou jsem potkal úplně náhodně na FebioFestu. Měl jsem lístek navíc, a tak jsem jí ho dal. Mám talent pro potkávání lidí, ale vůbec mi nejde s nimi zůstat v kontaktu, to její číslo jsem ztratil. Po pár týdnech jsem byl za kamarádem, který pracoval v Národním divadle. Mluvil o dvou francouzských stážistkách. Jedna z nich byla ona.

Lucien Zell, Autumn Face

7. Víš, že jsem milovník poezie? Už jsem to někde zaslechla. Pro mě má fotka a báseň docela hlubokou spojitost. Poetika je spojena se symbolismem. Podle mě ten člověk vypadá jako podzim a tady vzadu na fotce vidíš, že je doopravdy podzim. Je to o náladě. Máš pravdu. Docela se to podobá haiku. V Japonsku mají slova, která se vážou k určitému ročnímu období. Například slovo láhev je letní a naopak květina jarní. Takže pokud jsi dobrý haiku básník, nepoužijěš obojí v jedné básni. Tahle fotka hodně ladí, proto ji mám tak rád. Je v ní ale zároveň určitý kontrast. Ano, najdeš tam i protiklady. Když se podíváš na toho chlapíka, zjistíš, že je docela zničený, i přesto si ale můžeš všimnout toho oka, ve němž je kousek dítěte.

Lucien Zell, Surfing

8. Tohle jsem vyfotil v Portugalsku. Když se lidé utopí v moři, nemají hrob, jenom pláž, proto jim jejich pozůstalí nechávají na pláži růže.

Vydáno