Sven z Berghainu: Co bude s mými fotkami, až umřu?

Svena Marquardta oplývá étos krále berlínské technoscény. O víkendových nocích stojí u vstupu Berghainu a vybírá, kdo je dostatečně silný na párty v nejhustším klubu na světě. Coby hlídač získal velkou část svojí popularity, pro něj jde přitom ale jenom o side-job. Spoustě lidem uniká, že je jeho hlavním povoláním fotografie. Portréty apartních lidí dělal už před rokem 1989 ve východním Německu. Přes svou často silně inscenovanou podobu se jeho tvorba během desetiletí stala určitým svědectvím o životě technosubkultury Berlína.

Scházíme se se Svenem v docela obyčejné kavárně v Mitte. Díky své auře nejtvrdšího vyhazovače z Berghainu a sérii tetování i piercingů vyvolává prvotní nejistotu ve mě i v čumilech okolo. Naštěstí se mu daří svojí supertvrdou image rozbít hned první větou: „Tak co, už jste si dali dortík? Já hned přijdu.“ Sven je v pohodě, stejně jako další dvě hodiny s ním.

V sobotu jsi měl vernisáž, jak se ti líbila?
Moc, hodně se mi líbily ty prostory. Celý večer ale byl moc krátký. Měl jsem tam spoustu svých přátel a známých, tak jsem ani se všemi nestihl pokecat… Vy dva jste takoví mladí. To jsem vůbec nečekal.

Nemáš rád překvapení?
Ne, mám hrozně rád překvapení. Včera jsem se potkal s jedním modelem, kterého mám teď fotit. Je to herec, který točil už i s Fassbinderem. Na naše setkání přišel hrozně pozdě a byl dost zmatený. Nadával na to, že je náš tým jako kupa šrotu. Já si ho tak neberu, on je prostě takový breptoun. Dokonce se těším, že naše spolupráce bude napínavá.

Ve své knize píšeš o shootinzích, které vznikly jen tak spontánně, že jsi s sebou měl fotoaparát. Co dnes, inscenuješ víc?
Ono to vždy bylo aspoň částečně inscenované. Jak moc danou práci předem naplánuji záleží na tom, co mám fotit. Myslím, že existovala doba, kdy byla moje práce v té inscenaci trochu zkostnatělá. Dnes už jsem od toho upustil a více se soustředím na lidi – jejich obličeje nebo třeba ruce. Minimálně ale existuje a vždy existoval domluvený moment, že budu fotit.

V zásadě pracuješ pořád stejně jako před 25 lety?
Spolupracuji teď s větším týmem. Musím se starat o to, jak vypadá set, aby všechny rekvizity byly na místě, o osvětlení a tak. Často je to trošku jako příprava při natáčení filmu. Mám malý štáb spolehlivých lidí, se kterými už spolupracuji už čtyři roky… Teď jsem zapomněl, co byla původní otázka. Haha.

Už jsi to zodpověděl – jestli své fotky inscenuješ víc než dřív.
Ne. Pracuji efektivněji a určitě jsem se na jednu stranu stal profesionálnějším. Nechci ale mít třicet stylistů nebo art-direktorů, kteří mi něco přikazují. Mělo by spíš jít o splynutí nápadů.

Kolik místa si necháváš pro nové nápady týmu nebo pro improvizaci?
Není to úplně přesně naplánované. Hodně se to vyvíjí přímo při focení. Moment fotografování hodně přenechávám modelům. Ono to záleží částečně i na světle. Nikdy se nedá plánovat počasí. Několik dní před focením už koukám hekticky na předpověď a řikám si, sakra, hlavně aby se to aspoň částečně vyvedlo. Věci se pořád vyvíjejí, to se mi líbí.

Kde hledáš svoje modely?
Většinou jsou to lidé, které znám. Je skvělé svoje modely trochu znát. Nejlepší je, když máme takový podobný životní pocit. Víš co myslím? Takové ty sdílené emoce ze života. Vedu fotografický seminář, tam jsem fotil ženu, která…

Svenovi v tu chvíli zvoní mobil. Omlouvá se a přijímá svůj hovor.

Promiň, zrovna jsme si rozhazovali služby v Berghainu, tak jsem to potřeboval vyřídit.

Jsi tam každou noc od čtvrtka do neděle? To musí být hrozně náročné.
Ne, většinou jenom dvě noci v týdnu. Navíc ještě pracuji jeden víkend v měsíci ve škole a také jsem pořád na cestě s fotografiemi, takže vynechávám celkem často. Když jsem ale delší dobu pryč, vždy se zase těším na dveře. Není to tak, že bych si večer nastavoval budík a říkal si, že se mi potom už nechce do práce.

Noc a Berghain jsou zkrátka tvůj revír.
Mám všechny svoje práce hrozně rád. Už jsem dělal i série, že jsem fotil týpky, co pracují v Berghainu (série Rudel). Všichni tam jsme už řadu let. Fungujeme trochu jako rodina. Když s někým prostojíš řadu nocí, dost dobře toho člověka poznáš. Když jsem sérii fotil, překvapilo mě, že jsem na některých kolezích objevil nějakou zvláštnost – určitý rys nebo výraz v obličeji, kterého jsem si před tím nevšiml. Taky mě někteří, od kterých jsem to nečekal, hodně inspirovali.

Sven Marquardt, Rudel (2012)
Sven Marquardt, Rudel (2012)

Ve své biografii mluvíš o Berlíně ztělesňovaném například Berghainem. Říkáš, že postupně mizí. Můžeš to trochu víc rozvést?
Svět se pořád mění, to se netýká jenom mě a mojí generace. Každý kdo stárne, mluví o čase, jaký jednou byl. Moje prarodiče vždy vyprávěli o Berlíně dvacátých let, což bylo určitě taky hodně fascinující období. Já mám svůj Berlín hrozně rád v jeho nedokonalostech a protikladech. Kdyby se jednou stal tak „vyžehleným“, jako je například Mnichov, asi bych musel odejít do jiného města. Nedávno jsem navštívil ve Weddingu takové kulturní centrum, které bylo přestavěno ze starého krematoria.

To zní jako fakt dobré místo pro underground.
No teoreticky ano, také jsem si to původně myslel, ale když jsem vešel dovnitř, byl jsem zklamaný. Vše bylo moderně opravené, zdi bílé, čisťounké a také tam byl nový bar. Což by nevadilo, ale už jsem tam necítil nic z té původní atmosféry. To se mi dnes stává často.

Je ti úzko z moderna?
Spíš se bojím, že ničíme ta stará místa, která si zaslouží být zachovaná. Moderní architektura mi vůbec nevadí. Moje oblíbená denní doba je, když ráno jezdím z Berghainu. Většinou v tu hodinu není nikdo na ulicích a mám z toho města uplně jiný pocit. Hodně potom vidím tu naleštěnou stránku, která se dřív všem zdála hrozná, ale mě v současnosti zrovna docela baví.

Ve své knize píšeš o docela divokých dobách, které jsi prožil. Pomáhala ti je kamera dokumentovat?
V nejdivočejších dobách jsem ani moc nefotil. Jestli myslíš tu dobu, kdy jsem bral drogy a dělal tetování a tak. Je to doba, kterou bych, kdybych mohl vrátit čas, rozhodně nevynechal. Na druhou stranu jsem ale byl v té době méně kreativní. Kdyby měl můj život mít nadpis, tak asi takový, že dělám a činím jenom to, co také chci. K tomu také někdy patří nedělat vůbec nic, vyhnout se systému. V tehdejší klubkultuře jsem se cítil příjemně, protože byla „nepřizpůsobivá“.

I v totalitní společnosti sis dokázal najít svoje místo. Jak pro tebe probíhala změna společnosti po roce 1989?
Bylo to vzrušující. Tenkrát mi bylo necelých třicet, takže jsem mohl úplně v pohodě najet na jiný život. Horší to měla generace mých rodičů, pro které byl problém začínat ještě něco nového.

Mohl jsi začít s uplně jiným oborem.
Před vyučením jsem se o fotku vlastně moc nezajímal. Musel jsem si udělat nějakou školu a prostě jsem si tenkrát zvolil obor fotografie, protože se mi zdál nejpřijatelnější. Postupně se ale fotka stala mým stylem a taky možností dokumentovat pocity, které jsem měl ze života. Rozhodně už bych neměnil. Sice byla doba, kdy jsem chtěl dělat film, ale abych po revoluci ještě jednou film studoval, do toho už se mi moc nechtělo. A tak jsem prostě fotograf, jehož obrázky se nepohybují.

Sven Marquardt, Zukünftig vergangen (2009)
Sven Marquardt, Zukünftig vergangen (2009)

Přemýšlíš nad tím, jakou roli bude hrát tvoje fotografie v budoucnu?
Nedávno jsem vydal knihu, ve které kombinuji staré portréty východoberlíňanek a nedávné portréty mužů. Lidé si prohlíželi mou poslední knihu a ptali se, z jaké doby co pochází. Přesně ten moment se mi líbí – když lidé nejsou s to zařadit, z jaké doby fotografie je. Nepovede se mi to s každým snímkem, ale občas vytvořím pro diváka pocit bezčasí. To je to, co hledám.

Chceš zachytit moment, který mohl být před dvaceti lety stejně jako včera?
Jde mi spíš o emoci. Ta by měla zůstat v nejlepším případě stejná – tedy na počátku osmdesátých let i v roce 2015. Emoce, kterou vytvářím, přitom může být i negativní. Nemyslím si, že by si mnoho lidí chtělo pověsit moje portréty mužů do obývacího pokoje. Jejich silné výrazy jsou sice super pro výstavní místnost, ale nejsem si jistý, jestli je to první věc, kterou chcete vidět, když vstáváte ráno z postele.

Nemáš je pověšené ani ty?
Já z nich mám trochu jiný pocit. Dobře ty lidi znám. Jejich tváře jsou pro mě důležité, protože jsou součástí mě samotného. Nedávno jsem znovu fotil ženu, kterou jsem fotografoval už jednou před pětadvaceti lety. Nechtěl jsem dělat fotky, u kterých by člověk viděl jenom to, že zestárla. Věděl jsem, že chci ukázat silný výraz v jejím obličeji, protože je dodnes skvělá ženská. K tomu jsme se museli kousek po kousku dopracovat. Když jsem potom viděl ty fotky, třásly se mi ruce. Takže to pro mě byla taková emoční cesta do minulosti.

Co se s těmito fotkami jednou stane?
Jak stárnu, začínám si tu otázku klást – co se stane s mými obrázky, až umřu? Všechno ostatní je mi jedno, ale byl bych rád, kdyby to nakonec symbolizovalo dobu a Berlín, ve kterém jsem jednou žil. To je věc, kterou bych tady rád zanechal.

Povede se to?
Musím se o to v budoucnu postarat. Existují na to archivy. Také už se mi stalo, že moje fotky šly svou vlastní cestou. Po revoluci se různé moje snímky nějak rozutekly. Nedávno jsem je objevil v jedné berlínské galerii v archivu.

O tom jsi vůbec nic nevěděl?
Ne, náhodně mi to řekli, když plánovali výstavu s názvem „Uzavřená společnost“. Na těch fotkách je dokonce i moje razítko. Vznikly někdy v době pred revolucí. Byla to doba, kdy mě vůbec nezajímalo, kde moje fotografie jsou. To období bylo tak turbulentní, že jsem si nekladl otázku „Proboha, kde asi teď skončily moje fotky“. Nedržel jsem je na uzdě. A vlastně ani teď je nehlídám – jsou dospělé, můžou si dělat, co chtějí.

Sven Marquardt v roce 1985
Sven Marquardt v roce 1985

Vydáno