Lisa Wassmann: Musíme si najít druhou vášeň

Někdy jsi nahoře, jindy dole. Lisa Wassman si to prožila všechno. Neztrácí ale nadšení. Na zdi v obýváku jejího bytu visí obrovská mapa Berlína, která je posetá barevnými lístečky. Na označená místa chce v příštích měsících zajet fotit.

Setkáváme se s Lisou u ní doma. Její staroberlínský byt je plný fotek a technohudby. Sedíme na gauči v jejím obýváku a na klín nám skáče černá kočka. Během celého rozhovoru se dobře bavíme, Lisa je jeden z těch lidí, kteří jsou pořád jako kdyby jim bylo dvacet, i když ten věk už minuli před nějakou dobou.

Máš tady hrozně moc fotek. Pamatuješ si ještě, jak jsi začala fotit?
Vůbec to nedokážu říct, ze začátku jsem hodně kreslila. Taková ta posedlost fotkou mě popadla až někdy na vysoké škole. Zrovna se dostala na trh digitální zrcadlovka. Představa, že se člověk už nemusí starat o vyolávání, mi přišla super. Půjčila jsem si zrcadlovku ve škole a pak už jsem se nechtěla vracet zpátky k filmu.

Jak ses dostávala k tématům?
Celkem to šlo. Našla jsem si potom první práci, byla to teda trochu práce na nic ale poznala jsem při tom spoustu lidí. Pracovala jsem tehdy pro jeden blog. Fotila jsem pro ně v klubech na party. Za dvacet euro jsem tam musela dojet, odvést svou práci, pak fotky upravit a nahrát na internet. Nedostala jsem ani peníze na drink nebo taxi domů.

Určitě ti to ale také něco přineslo.
To určitě. Taky mě to udělalo docela známou. Do té doby vypadaly fotky z oslav jako portréty opilých lidí. Já jsem fotila bez blesku a snažila jsem se zachycovat atmosféru. To bylo tenkrát dost specifické.

Viděla jsem tvou sérii z klubu Scala, jaké to tam bylo?
Scala byla skvělá. To prostředí bylo velmi rodinné, setkávali se tam hrozně zajímaví lidé. Stala se místem pro umělce jako byli Peaches, Junior Boys nebo Paul Snowden. Když tohle skončilo, skončila celá jedna éra partyingu v Berlíně. Samozřejmě to tady vždy bude nějak specifické. Na rozdíl od ostatních evropských měst můžeš jít na party v pondělí večer a vrátit se domů až v pondělí ráno následujícího týdne. Druhá Scala ale už asi existovat nebude.

Lisa Wassmann, Scala
Lisa Wassmann, Scala

Teď už nikam nechodíš?
Jasně, že jo, ale už ne tak často. Berghain je ostrov, kde se odděláš. Totálně tam ztratím pojem o čase a už si to nemůžu dovolit tak jako dřív. I když je samozřejmě zábava vidět všechny ty staré známé tváře, když tam zajdu. Říkám si, hej, vy tady ještě pracujete? U dveří a na barech jsou pořád ti samí týpci.

Potřebuješ čas na práci?
I na život. Dělám teď trošku jiné projekty než dřív, snažím se vystoupit ze svojí comfort zone. Mám za sebou dost zvláštní období. Pořád někdo chtěl vyfotit portrét nebo něco. Dělala jsem to jedenáct let a bylo to stále to samé dokola. Nudilo mě to k smrti. Našla jsem si na sebe trochu času a dělám to, co chci. Kolážuji například staré fotky.

Máš pocit, že se práce fotografa mění k horšímu?
Dnes může dělat dobré fotky v podstatě každý, kdo má iPhone. Mám samozřejmě strach, že mě jednou už nebudou potřebovat. Na druhou stranu fotím věci, které sama vidím a cítím. Jsou to moje vzpomínky a nikdo mi je nemůže vzít.

Těžký úděl fotografa.
Hodně. Na jednu stranu to nese peníze, ale na druhou tě to taky dost vysává. Když jsi umělec, na světě vlastně není nikdo, kdo ti může pomoct, když máš splín. Musíš projít svoje práce a pomoct si nějak sám.

Co ti potom pomáhá pokračovat?
Paradoxně to vůbec nejsou peníze, ale spíš momenty, které ti ukazují, že to, co děláš, je správné. Jsou to malé odměny, kterou jsou ve skutečnosti hrozně velké. Měla jsem možnost díky svojí práci strávit pět úžasných hodin s mojí oblíbenou kapelou. Byl to jeden z nejlepších dnů mého života, nejdřív jsme spolu fotili a potom jsem je provedla po městě. Když se ti tyto věci nedějou, skončíš jako fotograf ve studiu, co bude dělat rodinné fotky na zakázku.

Lisa Wassmann, Hunger
Lisa Wassmann, Hunger

Jak vnímáš rozdíl mezi tím, co chceš skutečně kreativně dělat, a tím, co děláš pro peníze?
Když se musíš fotkou přímo živit, děláš každý job, který můžeš dostat. Neuvažuješ nad tím, jestli tě to zajímá, nebo ne, protože jsi profesionál. Děláš svatby, portréty – ty jsou podle mě nejhorší, je to čistá práce a žádná zábava. Není za tím nic inspirativního.

Jak to tedy řešíš?
Potřebovala jsem trochu pauzu, protože jsem deset let bez zastavení dělala jednu fotku za druhou. Všechno mi to rostlo přes hlavu, a tak jsem nakonec začala pracovat někde úplně jinde, vlastně po celém Berlíně. Měla jsem aféru s hrozně hezkým klukem, který tam pracoval, a bylo to jasné. Vlastně mi to zachránilo život i práci.

Takže jsi u téhle druhé práce zůstala?
Dlouho jsem uvažovala nad tím, co bych mohla dělat. Potřebovala jsem si najít práci, kterou bych mohla kdyžtak ze dne na den rychle opustit, kdybych dostala nějakou fakt super zakázku na téma, co by mě zajímalo. Dlouho jsem si myslela, že nebudu moct dělat jinou práci, protože jsem fotograf. Bála jsem se, že by mě lidé mohli vidět a myslet si něco špatného. Když ale z tvojí vášně stane časem tvá práce, musíš si najít ještě druhou vášeň. Jinak ztratíš radost ze života.

Jsi teď spokojená?
Je to perfektní. Je to uplně jiné prostředí s jinými lidmi. Už to nejsou ty arogantní povrchní rádobyumělecké kecy, ale lidi s nohama na zemi. Oni nevědí, co jinak dělám, dokonce tam používám i jiné jméno. Na druhou stranu mi to pomáhá také v tom, že se dostávám na místa, kde jsem ještě nikdy nebyla. I přesto, že jsem celý život prožila v Berlíně, stále nacházím nová místa.

Koukám, že tady máš obrovskou mapu s označenými místy. Všechny jsi je našla teď?
Jo, původně toho bylo ještě víc. Když tam zajedu, ten lísteček sundám. Super je, že když někdo chce udělat portrét, kouknu se na mapu a hned vím, kde by to bylo zajímavé. Našla jsem například vyloženě nechutnou čínskou restauraci. Najíst byste se tam asi nikdy nechtěli, ale když tam udělám fotku, bude to vypadat, jako bych byla v Číně.

Co jsi ještě našla?
Je toho dost. Každý týden objevuji nová místa. Ale tady (zabodne prst do mapy), jsem našla dost bizarní výjev. Chci se tam brzy vrátit. Byl tam na louce obrovský panelák a za ním už vůbec nic. Našla jsem poslední dům v Berlíně.

Vydáno
Starší příspěvky