Jo Schwab: Tohle je krása

Modelky ho k smrti nudí. Říká, že jsou všechny stejné a krása spočívá někde úplně jinde. Hledá krásu tam, kde by se jiní neopovážili. Jo Schwab je berlínský fotograf, který si prošel módní i válečnou fotografií, ale poslední dvě desítky let se snaží najít krásu. Objevuje zajímavé lidi a fotí jejich portréty nebo akty.

Pro své fotografie vybíráš většinou lidi, kteří vypadají… řekněme extravagantně. Co je podle tebe krása?
Ty jo, to je těžká otázka. Nejdřív chci říct, že každá doba má svoje vlastní vnímání krásy. Pro mě osobně je krása vše, co je zajímavé. I když se může jednat o někoho, kdo se vám třeba zdá ošklivý. Mě přitahuje zvláštnost, něco, co vybočuje.

Jsi tedy sběratel kuriozit a opovrhuješ mainstreamem?
Ne. I mainstream může být krásný. Pro mě je to vše, co si nějakým způsobem říká o mojí pozornost. Může to být i z lidského hlediska a nemusí se to týkat jenom povrchu. Když si prohlížím katalogy modelingových agentur, vidím stovky modelek. Jasně, jsou to krásné holky, ale nudí mě k smrti. Jsou všechny stejné. Všechno, co mě nudí, mi nepřipadá krásné.

Mluvil jsi o kráse, která je v odlišných obdobích vnímána různorodě. Jsou lidi dnes otevřenější, co se týče vzhledu, všeho vizuálního?
Vzpomínáš si, jak před deseti nebo dvaceti lety byla ta vlna, kdy se ve fashion fotce začaly objevovat ty vyhublé, totálně herionem sjeté modelky? Ty byly všechno, ale rozhodně ne krásné. Vypadaly fakt zničeně. Po chvíli se to ale stalo novým standardem krásy. Lidé si to asociovali se životním stylem, který souvisel s rock’n’rollem, sexem, drogama a ztracenou generací. Tahle estetika byla pro lidi hrozně přitažlivá. Nebo mám ještě další příklad. Jsme tady v Berlíně a když se rozhlídneš po kavárně, vidíš, že tu je spoustu vysokých chlapíků s vousama. Dneska jsou považování za přitažlivé. Před deseti lety by lidem připadali jako nějací tuláci.

Jak lidi reagují na tvoje portréty?
Mám pocit, že moje fotografie dost polarizuje. Na jednu stranu tady je ta skupina, krerá kouká na portrét nahé tlusté holky a říká – fuj, ta je nechutná. Potom tu jsou lidi jako ty, kteří za tím hledají něco víc, možná nějakou výpověď o ženské kráse. Proč v současnosti vnímá hodně lidí tlusté holky jako ošklivé? Hrozně mě láká hledat definici krásy.

Takže se ale určitě snažíš zobrazovat krásu.
No to bezpochyby. Vyfotil jsem před deseti lety dívku se zvedlou rukou, která nebyla v podpaží oholená. Tenkrát to všem hrozně vadilo. Dnes to je to pro ženy jako nějaká postfeministická výpověď. Pořád je někdo nutil, abych se holily, aby byly krásné pro muže. Dnes je ta fotka vnímáná jako krásná víc než dřív.

Ukazuješ možná něco, co je za tím člověkem. Není to laciná krása.
Hodně lidí říká, že to, co dělám, není moc umělecké. Jsou to jenom černobílé fotografie lidí před bílým pozadím. Je to docela vtipné, když něco vytváříš, často lidi do tvojí práce interpretují o mnoho víc, než v tom vidíš ty sám jako tvůrce. Nepřemýšlím nad tím tolik. Dělám ty fotografie intuitivně, když vidím něco zajímavého. Myslím si, že to je ale taky prostě způsob, jak fotografie jako médium funguje. Něco ti ukazuji, ty se na to díváš a záleží jenom na tobě, co v tom uvidíš.

Takže v nich neschováváš něco víc?
To rozhodně ne. Nemůžu říct nic o tom, jakou mají fotografovaní osobnost nebo vlastnosti. To nemůžu ukázat, to prostě není v silách fotografie. Když se podíváš na fotku a uvidíš tam něco v obličeji toho člověka a říkáš si – on je asi takový a takový. To je tvůj příběh, ne můj. S tím já nemám nic společného.

Po studiu jsi začínal jako asistent v módní fotografii. Láká tě ještě fotit módu?
Ne, nesnáším ji. Hrozně mě nudí. Ty holky vypadají všechny stejně. Je to pořád o tom samém. Vůbec si nedokážu představit, že bych se k tomu ve svojí tvorbě někdy vrátil.

Takže jsi měl rovnou jasno v portrétech?
Chvíli jsem se chtěl stát válečných fotografem a odjel jsem do Bosny. Tam jsem si to ale hodně rychle rozmyslel. Když jedeš jako válečný reportér do nějaké rizikové oblasti, uděláš hrozné fotografie se zraněnými lidi, s mrtvolami. Ty ale nikdo nechce vidět. Časopisy potom říkají – to je moc, to nemůžeme zveřejnit. Nikdo totiž moc nechce vidět pravdu. To co vidíme v magazínech, je velmi soft verze toho, co se ve světě doopravdy děje.

Je nejtěžší to, že se potom hodně lidí o tvojí práci nezajímá?
Na jednu stranu jo, ale také musíš mít dost speciální osobnost. Když vidíš ty umírající lidi, říkáš si – sakra, co to tu dělám. Chtěl jsem raději těm lidem pomáhat. Dobrý válečný fotograf má od všeho odstup. Jediné, co přes ty mrtvoly ve válce vidí, je dobrá fotka.

Nelze se od toho odpoutat?
Existuje skvělý dokument o známém válečném reportérovi Michelu Comtovi. Je tam zobrazeno, jak jede na Haiti v době občanské války. V jeden moment tam někde vidí ležet mrtvé děti. První věc, co si řeká je, že by to byla excelentní fotka, a tak začal aranžovat ty mrtvoly dětí jako panenky, neměl před nimi vůbec žádný respekt. Přesně tohle je dobrý válečný fotograf. Někdo, komu jsou jedno ty tragédie, zná svůj job a chce prostě jenom udělat dobré fotky.

Přitom ten morální problém je možná jenom ve tvé hlavě.
No jasně, fotograf se potom vrátí a všichni říkaj – wow, to jsou skvělé fotky.

Kde hledáš ty holky, které fotíš?
Je to velmi emocionální, moc o tom nepřemýšlím. Prostě vidím někoho na ulici a začnu se s tím dotyčným bavit, dávám jim třeba vizitku a říkám, že bych je rád vyfotil – podívej se, co dělám, když budeš mít zájem zavolej. A někdy to třeba funguje.

Nebojí se lidi zneužití jejich fotek, když dáváš jejich akty na internet?
No jasně, jakmile dáš fotky nahých lidí na internet, můžou být okamžitě ukradeny a použity na nějakých pornostránkách. Jasně, ty lidi se občas bojí… „Možná za pár let budu mít dobrou práci a někdo ty fotky najde.“ Většinou to ale je v pohodě.

Vystavuješ lidi těmhle situacím, ale sám se nechceš nechat vyfotit ani tady v kavárně. Bojíš se něčeho takového?
Měl bych odpovědět upřímně… Je to hrozně jednoduché. Nenávidím stání před kamerou. Jsem fotograf a jem zvyklý na fotografování, ale když na mě tím objektivem namíříš, nesnáším ten pocit. Jsem potom hrozně nejistý.

Schwab2

Vydáno