Lukáš Erba: Portréty českého umění

Portrét nemusí ukazovat jenom, jak člověk vypadá. Dokáže toho říct víc. Fotograf Lukáš Erba už několik let dokumentuje české umělce a během této doby se posunul od prostého portrétu malíře v ateliéru k enviromentálnímu portrétu, ve kterém se snaží jít více do hloubky a ukázat na fotografii spojitost či naopak konflikt mezi umělcovou tvorbou a osobností autora.

Práce, která před několika lety začala jako nahodilý projekt v ateliéru houslaře Karla Vávry, se nakonec stala určitou databází českých umělců. Dnes obsahuje známé osobnosti jako Jaroslava Rónu, Petra Nikla nebo Olbrama Zoubka. Velký vliv na vznik tak rozsáhlého souboru měl podle Lukáše Erby fakt, že se v Česku všichni „tak nějak znají“. Praha i zbytek republiky jsou dost malé na to, aby mezi umělci fungovala jakási síť, díky níž jsou mezi sebou všichni propojení. Lukáš Erba tak dostává kontakty od jednoho na druhého.

Na Erbově práci je vidět, že se postupem času jeho pojetí portrétní fotografie postupně přetváří. Pomalu se od prostého dokumentárního portrétu posouvá směrem k psychologizujícímu portrétu. Jeho snímky začínají vyprávět příběhy. Za explicitně řečeným nechává na fotce mnoho prostoru pro nevyslovené. To pozorovateli dává možnost o všem přemýšlet a klidně také vše nanovo interpretovat.

„Jan Šerých dělá třeba konceptuální umění a zaměřuje se na určité matematické vidění světa. Kdybych ho fotil před pěti lety, asi by někde seděl a nějak se tvářil. Dneska pracuji s jeho dílem, osobností i tím, jak na mě působí. Na první pohled na jeho fotce není vidět, že to je Šerých, ale člověk, který jeho tvorbu zná, si to snad spojí. Zároveň byl Šerých v umělecké skupině Bezhlavého jezdce, tak mi přišlo fajn, když není vidět jeho hlava,“ říká Lukáš Erba o jedné ze svých fotografií.

„Podobně jako u Šerýcha uvažuji také nad tvorbou Josefa Bolfa. Má dost depresivní a smutné malby. To se také zase snažím promítnout do té fotky, chci pracovat s něčím hlubším. V kontrastu proti tomu stojí starší fotka Daisy Mrázkové. Má v zásadě docela dobrou kompozici i světlo, ale na fotce nic nedělá a nijak se to nepojí k její osobnosti,“ pokračuje Erba o svojí tvorbě.

K zachycování vnitřní stránky člověka na fotografii se dostal Erba postupně. Jak sám říká, není to jednoduché a zezačátku se to dělo spíše náhodou. „Trošku mimoděk se to povedlo u Stanislava Kolíbala. On dělá velký minimalismus, jeho tvorba je geometricky čistá a navíc na mě působil dost tvrdě až pedantským dojmem. Když jsem měl v rukou ten negativ, došlo mi, že můžu na té fotce zanechat vlastní rukopis, který nikdo jiný nedokáže stejným způsobem podat,“ říká Erba nad svými fotografiemi.

V nedávné době Lukáš Erba ukázal své fotografie na letní výstavě v galerii Polagraph. V současnosti pracuje na další sérii, v níž portrétuje nositele ceny Jindřicha Chalupeckého a to ve spojitosti s jejich díly, za která ocenění dostali.

Vydáno