Ľubo Stacho: ulice je zrcadlo společnosti

Konec normalizace, nástup perestrojky a fronty na pomeranče. Listopad 1989, počátky kapitalismu i globalizační vlivy. Spousta důležitých společenských momentů a témat, které ztělesňují naši nedávnou historii a jen těžko je obsáhneme v rámci jedné umělecké série. Slovenskému fotografovi Ľubo Stachovi se to v jeho časosběrném fotografickém díle Obchodná 1984–2014 podařilo.

Pomocí snímků jedné ulice v centru Bratislavy ukazuje, jak se během komunismu i raného kapitalismu měnila podoba města a spolu s ním i celková vizualita a nálady ve společnosti. Skrze nápisy a plakáty se tak v jednom výkladu setká voják Rudé armády s rudo-žlutým vizuálem McDonald’s, oslavy Slovenského národního povstání s žadonivým výkřikem LIKVIDACIA. Stachovy snímky mimo toho poskytnou také neopakovatelnou historickou zkušenost se zlomovými okamžiky československé historie v čele se sametovou revolucí.

Obchodná 1984–2014 se v letošním roce objevila formou výstavy na Měsíci fotografie v Bratislavě, prostřednictvím monitorů také v samotných výlohách. Monika a Ľubo Stachovi sérii dále v nedávné době vydali knižně.

Ústředním prvkem vaší fotografické série je ulice Obchodní. Proč zrovna ona?
Fenomén Obchodní je velice složitý, jelikož jde o ulici ústící do Náměstí SNP, tedy do centrálního bratislavského náměstí. Bratislava je hlavní město jedné republiky a Obchodní přitom vůbec nepůsobí jako výstavní ulice, ale vyloženě jako periferie. Za komunismu nahrazovala nákupní centra a byla jakousi přirozenou součástí města. Na jednu stranu je tedy zajímavý sám její vývoj, na druhé pak pomocí výloh můžete sledovat náš vývoj historický.

Jak mohou výlohy reflektovat dobu?
I přes tak jednoduchou věc, jakou je aranžování výkladů, můžete nastavit společnosti zrcadlo. Zvláště během komunismu se dalo přes výlohy obchodů neuvěřitelně mnoho povědět. Režim se tehdy snažil dávat tímto způsobem najevo, že všechno je v pořádku a perfektně funguje, byť realita byla odlišná. Dnes zase vidíme jiný fenomén, a to vyprázdněnost konzumní společnosti. Tu také můžete fotografií vyjádřit.

Například?
Třeba když jdete po ulici a vidíte nápis Totální likvidace dětské kolekce a uvědomíte si, že v regionu, kde je stále velice živá otázka holokaustu, tohle nikomu nepřijde divné.

A jak to bylo dříve, na začátku vaší tvorby?
Pamatuji si, že když během vrcholné normalizace umřel Brežněv, ve všech výlohách bylo nalepené jeho parte a na ulicích se přes noc objevily ampliony. V té době přitom Bratislava ampliony neměla, tak jako je má každá vesnice. Tehdy jsem šel po ulici a najednou začala hrát hymna, všichni lidi se zastavovali a divili se, co se děje. Dělo se to, že Brežněv měl právě pohřeb. A co je úsměvné, v ten den se z příkazu strany nesměl pít alkohol. Ani hospody nesměly čepovat pivo.

Zrovna u Brežněva…
Ano. Já jsem si myslel, že je všem naprosto zřejmá ta ironie, že se kvůli Brežněvovi nesmí pít a třeba ve výloze obchodu s nápisem Dárková služba visí jeho portrét a parte. Ve skutečnosti to ale nikdo neviděl nebo se alespoň všichni tvářili, že to nevidí.

Proto jste Obchodní začal fotit?
Brežněva jsem tehdy ještě nefotil, ale o rok nato zemřel Jurij Andropov (generální tajemník ÚV KSSS 1982–1984) a to už bylo natolik komické a vtipné, že jsem si řekl, že na veškeré zákazy kašlu a začal jsem fotit. Našel jsem na Obchodní ulici takový malý obchod, jmenoval se DETVA a bylo to lidově umělecké výrobní družstvo, kde měli ve výloze napsáno Vaše spokojenost – náš cíl. No a hned vedle toho byla vylepená Andropovova fotka.

Jaké tehdy byly reakce lidí, když jste svoje fotky někomu ukázal?
Kamarádi se na jednu stranu nesmírně bavili, ale zároveň se mě ptali, jestli se fakt tak hrozně snažím, aby mě zavřeli někde v Leopoldově nebo v Ilavě. A mysleli to úplně vážně.

Jen za to, že jste vyfotil to, co všichni mohli vidět?
Jindřich Štreit za to, že pouze fotil svoje okolí, seděl dva roky. Tehdy to bylo běžné, že do vězení šel fotograf a ne ten, co tu absurditu aranžoval.

Je pravda, že na české straně to asi vypadalo dost podobně.
Myslím, že to tak vypadalo v celém komunistickém světě. Když umřel třeba Černěnko (generální tajemník ÚV KSSS 1984–1985), tak vyrobili letáky pro celou střední a východní Evropu a jeho portrét se objevil snad na každé ulici.

Velká část vaší tvorby je věnovaná roku 1989. I tehdy byla Obchodní ulice důležitá?
Já ji považuji za takového předchůdce Facebooku. Jelikož v novinách ani televizi se o revoluci nesmělo mluvit, lidé si psali vzkazy a vyráběli plakáty a vylepovali je na výklady obchodů. Kromě vysílání zahraničních stanic šlo o prakticky jediný způsob, jak se dozvědět, co se skutečně děje.

Jak vůbec probíhal výběr vašich fotek? Muselo jich být opravdu hodně.
Ano, měl jsem skutečně obrovský archiv fotografií, asi 6000 záběrů. Ty jsem třicet let neviděl a asi bych je ani neuměl protřídit. Do toho pak vstoupila moje žena Monika, která digitalizovala všechny kontakty a roztřídila je podle jednotlivých výloh. Z toho jsme pak vybírali, které fotky použijeme. Někdy navíc bylo těžké vůbec poznat, o jaký jde zrovna dům nebo výlohu. Za ty tři desetiletí se tam mohla změnit funkce toho prostoru třeba sedmkrát a spolu s ní také jeho podoba.

Nakonec jste se rozhodli sérii do velké části nechat rozdělenou právě dle výloh.
Ano, člověk tak podle detailu nejlépe pozná, jak se daná ulice měnila. Během výstavy na Měsíci fotografie jsme také vymysleli unikátní projekt, kdy na Obchodní ulici byly ve výlohách řady obchodů umístěny plasmové monitory s historickými fotkami daného místa. Lidé, co třeba čekali na tramvaj, se tak mohli v krátkosti dozvědět něco málo o vývoji místa, kudy často chodí.

Série je tedy zajímavá nejen vizuálně, ale spíše historicky…
To určitě. S postupem času by měla hodnota této práce jen stoupat, protože z textu se o té době dozvíte jen část, daleko víc vám poví fotografie. Na fotkách z jednoho roku jsou například všechny výlohy zamrzlé a rok nato už ne. Do té doby se totiž i v obchodech topilo dřevem nebo uhlím a přes léto jim tam dali plynové topení. To jsou věci, které byste jinak nevymysleli. Byl za mnou dokonce jeden scénograf s tím, že z mých fotek bude do konce života čerpat inspiraci pro svou práci.

Jaké jsou vaše ambice s tímto projektem? Můžete vy jako fotograf změnit, jak bude vaše okolí vypadat?
Já mam pocit, že jako jedinec nejsem moc schopný věci ovlivnit. Vemte si 70. léta v Americe, kde zrovna nesmírně nastoupila dokumentární fotografie. Ti fotografové si mysleli, že změní svět. To se dařilo možná na úplných počátcích tohoto média sociálním fotografům, kdy Lewis Hine pomohl ukončit dětskou práci, ale potom už jen málokdy. A to mohlo jít i o skutečně skvělé série. Ani já nejsem takový utopista, abych si myslel, že můžu něco ve velkém změnit. Jsem ale na druhou stranu rád, že se díky mé práci začalo o Obchodní alespoň diskutovat.

Vydáno