Andrej Bán: S uprchlíky se budeme setkávat ještě desítky let

Nejaktuálnější téma současnosti zastupoval na posledním bratislavském měsící fotografie slovenský fotograf Andrej Bán. Ve své práci se zábývá lidmi, kteří se stali obětmi válek, etnických konfliktů nebo také přírodních katastrof. Velkou část fotek přitom tvoří téma, které v současnosti nejvíc hýbe Evropou – pohledy do těžké situace uprchlíků.

25 let fotíte lidi, kteří jsou obětmi násilí a neštěstí. Vidíte své fotografie jako způsob, jak těmto lidem pomoci?
Měl jsem původně pocit, že zajímavě nafocenou nebo napsanou reportáží těm lidem pomohu. Postupně jsem ale zjistil, že to má ve skutečnosti minimální dopad. Já jsem ale těm lidem chtěl doopravdy pomáhat, a tak jsem v roce 1999 s několika kolegy založil slovenskou obdobu Člověka v tísni – sdružení Človek v ohrození. Tohle je podle mě správná cesta, spojení angažované práce a žurnalistiky.

Neměl by si dokumentární fotograf zachovat spíš odstup?
To je blbost, tento druh fotografie musí být vždy angažovaný. Nemluvím o tom, že se máte nechat vtáhnout jako fotograf do jakékoliv situace, ale když přijedete na Lesbos a tam připluje ke břehu člun určený pro patnáct lidí s padesáti lidmi, kteří málem umřeli, budete pociťovat nutnost jim pomáhat. Kdybych jenom fotil, říkal bych si, co to jsem za člověka.

A co objektivita?
Je důležité ukázat, co se děje, a být věrohodný, ale nejde být vždy úplně objektivní. Nicméně vždy budete alespoň částečně ovlivněni místem, na kterém se nacházíte. Je lepší strávit někde delší čas, udělat si o věcech podrobný obrázek a vše dobře napsat i nafotit.

Jak se tedy člověk má nejlépe držet pravdy a věrohodnosti?
To není jednoduché. Ukážu vám to na jednoduchém příkladu – na hranici Turecka a Sýrie žijí lidé, kteří utekli před Asadem. Jeho režim zabil odhadem asi čtvrt milionu lidí. Kdybych ale odtamtud šel ještě o něco dál na východ, našel bych lidi, kteří utíkají před Islámským státem. Přitom Islámský stát zabil podle odhadů asi dvacet tisíc lidí. Všechno to musíte brát v potaz, když uvažujete nad tím, co lidem chcete ukázat.

Uprchlíci tvoří asi polovinu výstavy. Nestačilo by to jako téma samo o sobě?
Úplně původně jsem měl jiný koncept, ale jelikož tento rok hodně cestuji, pociťuji utečence jako důležitou součást mé série. Když jsem se vrátil v červnu z Balkánu, všichni řešili jenom bankrot Řecka. Už tehdy ale přicházely přes Řecko stovky lidí do Evropy. Napsal jsem o tom tenkrát do slovenských novin v jednom článku, že nerad zním prorocky, ale je to problém, se kterým se budeme střetávat ještě v dalších letech. A teď vidíme, že to tak skutečně je. Není možné oplotit Evropu. Představte si například ostrovy v Řecku, postavit okolo nich zeď není možné z čistě praktických důvodů.

Uprchlická krize tedy byla tím impulzem, kdy jste si řekl – teď je čas své fotky vydat?
Nevím, určitě se tomu budu věnovat ještě dál. Nedělám nic z toho kvůli výstavě nebo knize, kterou se chystám vydat, ale proto, že to považuji za správné.

Co je pro vás hodnotná fotka?
Taková, která má svůj výraz. Těžko se to popisuje slovy, ale měla by vás něčím zaujmout. Já osobně mám rád tradiční fotografii. Neříkám tím, že jiný směr je horší, ale podlě mě by se měla fotografie hlásit k odkazům fotožurnalismu, který byl do jisté míry zformován vynálazem fotoaparátu Leica. Oproti jiným uměleckým projevům zaznamenává fotografie realitu ve výseku času. Je to zlomek sekundy, v němž člověk zachytí něco, co má nadčasovou platnost.

Věnoval jste se někdy jiným formám?
Ano, ale moc mě to nezajímalo. Kvalitní reportážní nebo dokumentární fotka není nahraditelná. Sám se ale nepovažuji za válečného fotografa. Primárně mě totiž nezajímají ony válečné konflikty, spíš fotím lidi, kterých se tyto věci týkaly.

Tak to bylo od začátku?
V Kosovu jsem byl svědkem toho, jak tisíce lidí utíkají do okolních zemí. Vyprávěli mi příběhy o tom, jak se je srbské jednotky snaží zabít. Nemohl jsem si to tenkrát ověřit, protože se nikdo do Srbska nemohl dostat, ale je jasné, že se děly hrozné věci. O něco později jsem byl svědkem jiného důležitého úkazu. Tito Albánci, kteří původně prchali před režimem, se vraceli do Kosova a naopak zabíjeli Srby. Snažili se jim to oplatit. Zapalovali jejich domy nebo je zabíjeli. Tenkrát jsem dospěl k tomu, že neexistuje kolektivní vina, ale jenom zlí lidé. Nelze soudit národ na základě zločinů, kterých se dopustili jejich představitelé. Proto musíme být pokorní a neposuzuvat věci jenom podle toho, co vidíme na první pohled.

Můžeme se tomu v dnešní době vyvarovat?
Dnešní žurnalistika je dnes hodně o lidech, kteří sedí na zadku a napíšou něco, co napsali jiní, a ti zase vychází z něčeho, co napsali ještě jiní. V éře mobilních technologií se vytrácí práce v terénu. Měli byste vidět těm lidem do očí. Opakovaně se přesvěčuji o tom, že práce v terénu ukazuje něco jiného, než co bych se dozvěděl, kdybych se zeptal Googlu.

Vydáno