Republika Černobyl

Černobyl je o tragických osudech, bolesti, depresi. Když se tam fotograf Petr Toman vydal poprvé v roce 2010, uvědomil si, že skutečnost bývalé atomové elektrárny neleží uvnitř plotu radiační zóny. Místo toho je najdeme v jejím okolí, u lidí, kteří skrývají příběhy pravého Černobylu, o nichž se nikde nepíše.

„Turisti, kteří tam obvykle jezdí, navštěvují opuštěné domy a sledují vysoká čísla dozimetrů, ve skutečnosti ale musíme, k tomu abychom pochopili celou tragédii Černobylu, jít k lidem, kteří tam žijí,“ vysvětluje fotograf Toman.

Po několik let do Černobylu pravidělně jezdil a stýkal se s lidmi, kteří se poblíž radiační zóny snaží žít. Byla pro něj zásadní především dvě setkání – s psychložkou z Ivankivu (nejbližší větší město u radioaktivní zóny), Irynou Kozyrjevou a Ivanem Hrebenjukem, který pracoval poblíž elektrárny a pomáhal mírnit následky havárie. Nemluvili o minulosti, ale o součastnosti. O svých fobiích, depresích a nočních můrách, které za sebou výbuch elektrárny zanechal.

Profesor Jurij Bandaževskyj nazval území okolo černobylské zóny Republikou Černobyl. „Je to domov miliónů lidí, kteří i kdyby stokrát chtěli, tak nikam neodejdou, protože nemají za co a kam. Dokud tam tedy budou žít, bude existovat i jejich „republika“, bude existovat i Černobyl,“ říká fotograf.

Petr Toman své fotografie vystavuje v předsálí kina Kotva v Českých Budějovicích, a to do 20. května. Autor spolupracuje s Václavem Vašků a Antonínem Kratochvílem, kteří se také věnují Černobylu. Původně měli vystavovat své práce všichni společně, z důvodů nedostatku prostoru z toho ale sešlo. Jejich tvorba bude k vidění až v rámci chystaného 30. výročí od Černobylu. Kromě toho Petr Toman na své téma Černobylu bude mít besedu v rámci akce Prague Photo 2016 v úterý 19. 4. v 17:00 v prostorách Kavkova domu.

Černobylská zakázaná zóna jsou ve skutečnosti zóny tři, podle míry kontaminace. Na vstup je potřeba speciální povolení, které se předkládá na jediném oficiálním check-pointu Dytjaky. Skutečný Černobyl, respektive ten, který za skutečný považuji já, se ale odehrává na periferii. V sousedství hranic zakázaného území. Odehrává se tam, kde žijí lidé své relativně běžné životy.  © Petr Toman

Černobylská zakázaná zóna jsou ve skutečnosti zóny tři, podle míry kontaminace. Na vstup je potřeba speciální povolení, které se předkládá na jediném oficiálním check-pointu Dytjaky. Skutečný Černobyl, respektive ten, který za skutečný považuji já, se ale odehrává na periferii. V sousedství hranic zakázaného území. Odehrává se tam, kde žijí lidé své relativně běžné životy.

Tatjana držela fotografii svého syna a usmívala se. Seděla v dvoupokojovém bytě na chátrajícím sídlišti ve městě Ivankiv, které je posledním větším městem před zónou. Její nevlastní rodiče pracovali několik let jako likvidátoři. Uvařili mi kávu, přakvapní, že někoho ze Západu zajímá příběh jejich rodiny, a pomalu, velice klidně vyprávěli. O tom, jak si Tatjanu vzali z dětského domova a ze začátku vše vypadalo v pořádku. Prý jen nechtěla držet hlavičku, ale nepřikládali tomu význam. Vyrůstala jako každé jiné zdravé dítě, to se po roce 1986 ale změnilo. Začala trpět nesnesitelnými bolestmi hlavy a rodiče se smiřovali s tím, že ani mentálně nebude zřejmě v pořádku. Lékaři její zdravotní stav nedávali do souvislosti s černobylskou havárií, i tak jí ale nedoporučili mít děti.  Tatjana přesto porodila syna Mykolu. Varování lékařů se naplnilo, Mykolovi byla diagnostikována mentální retardace.  © Petr Toman

Tatjana držela fotografii svého syna a usmívala se. Seděla v dvoupokojovém bytě na chátrajícím sídlišti ve městě Ivankiv, které je posledním větším městem před zónou. Její nevlastní rodiče pracovali několik let jako likvidátoři. Uvařili mi kávu, přakvapení, že někoho ze Západu zajímá příběh jejich rodiny, a pomalu, velice klidně vyprávěli. O tom, jak si Tatjanu vzali z dětského domova a ze začátku vše vypadalo v pořádku. Prý jen nechtěla držet hlavičku, ale nepřikládali tomu význam. Vyrůstala jako každé jiné zdravé dítě, to se po roce 1986 ale změnilo. Začala trpět nesnesitelnými bolestmi hlavy a rodiče se smiřovali s tím, že ani mentálně nebude zřejmě v pořádku. Lékaři její zdravotní stav nedávali do souvislosti s černobylskou havárií, i tak jí ale nedoporučili mít děti.Tatjana přesto porodila syna Mykolu. Varování lékařů se naplnilo, Mykolovi byla diagnostikována mentální retardace. 

Polisko je město, kde nic není, nic nefunguje, není proč ani kam spěchat. Před havárií tu žilo deset tisíc obyvatel, dnes prý deset, těžko říct. Ani místní nevěděli, příliš se nestýkají.  © Petr Toman

Poliske je to město, kde nic není, nic nefunguje, není proč ani kam spěchat. Před havárií tu žilo deset tisíc obyvatel, dnes prý deset, těžko říct. Ani místní nevěděli, příliš se nestýkají.

Cigarety si Larysa balí sama. Dlouhé a tenké, za den jich vykouří kolem patnácti. Ve vsi Polisko by si stejně krabičku cigaret nekoupila. Nic tam není. Ani obchod, hospoda, nic. Je to jen zbytek města s minulostí, ale bez budoucnosti. Je to město, kde nic není, nic nefunguje, není proč ani kam spěchat. Před havárií tu žilo deset tisíc obyvatel, dnes prý deset, těžko říct. Ani místní nevěděli, příliš se nestýkají.  © Petr Toman

Cigarety si Larysa balí sama. Dlouhé a tenké, za den jich vykouří kolem patnácti. Ve vsi Poliske by si stejně krabičku cigaret nekoupila. Nic tam není. Ani obchod, hospoda, nic. Je to jen zbytek města s minulostí, ale bez budoucnosti.

 Ten den bylo Feďovi prý čtyčicet pět let. Moc jsem mu nevěřil, vypadal spíš na šedesát. Dal jsem si s ním tedy dvoudecku – abych neurazil – když mě, cizince z ulice, pozval na oslavu narozenin. Zbytek dne jsem se z toho snažil vzpamatovat – točila se mi hlava, byl jsem dezorientovaný, nic příjemného. Pamatuji si ten strach a paniku, že jsem se pár metrů od černobylské zóny otrávil chlastem. Pít na Ukrajině alkohol z neoznačené plastové láhve je jako škádlit ruskou ruletu. Těžko říct, co se to vlastně nalévá. Pravidlem je tedy vždy pít z okolkované láhve, protože otravy metylalkoholem nejsou nic výjimečného. Od té doby jsem zásadový. Vždycky se dá odmítnout nebo utéct. A žádná fotka za zničený život nestojí, žádná. A pokud už pijete s někým, komu důvěřujete, pamatujte – vyhrát nemůžete. Ve vsi Stracholissja mě přepil 85letý rybář a ani nemrkl. Strašně se smál. Na to, že jsem Čech, prý nejsem špatný člověk, takže na zdorovja! Pak jsem usnul pod stolem, zatímco on sedl do kánoe a vyrazil natahovat sítě na jezero. Fejda byl frajer, uměl v  tom chodit. Polykal panáky jeden za druhým, zajídal je oschlým salámem, koulel očima a pořád líbal svůj talisman. Prý ho ochrání. – Před čím?  
Sběr zbytků železa je jedinou možností přivýdělku. Město je vyrabované, vše, co mělo aspoň minimální hodnotu, už dávno zmizelo. Všetně poklopů kanalizace, na to je dobré dávat pozor. Ve vysoké trávě nejsou díry vidět, pomoci by se člověk nedočkal.  © Petr Toman

Sběr zbytků železa je jedinou možností přivýdělku. Město je vyrabované, vše, co mělo aspoň minimální hodnotu, už dávno zmizelo. Všetně poklopů kanalizace, na to je dobré dávat pozor. Ve vysoké trávě nejsou díry vidět, pomoci by se člověk nedočkal.  
Larysa návětěvu nečekala, přesto měla v ložnici perfektně uklizeno. Boty srovnané, postel ustlaná. Stejně to bylo i při mé první návštěvě. Přibyly jen otisky rukou na začouzené zdi kolem vytrhané elektroinstalace. Je fascinující, jak si v tak chudých a depresivních podmínkách člověk dokáže zachovávat vlastní důstojnost.  © Petr TomanLarysa návětěvu nečekala, přesto měla v ložnici perfektně uklizeno. Boty srovnané, postel ustlaná. Stejně to bylo i při mé první návštěvě. Přibyly jen otisky rukou na začouzené zdi kolem vytrhané elektroinstalace. Je fascinující, jak si v tak chudých a depresivních podmínkách člověk dokáže zachovávat vlastní důstojnost.  

Mám dva syny, ale nezajímají se o mě, už léta. Odešli do Kyjeva, takže se asi mají dobře, nevím o nich nic už několik let. Chci už zemřít. Byly to jediné věty, které jsem Nině rozuměl. Je jí přes 80 let, zcela hluchá, špatně se pohybuje. Žije sama v rozpadajícím se domku, v naprosté bídě, nedaleko bývalého centra. Bez zdravotní, sociální péče. Bez tekoucí vody, topení, plynu. Občas jí přijde pomoct Olena, která ale žije na druhém konci města. Alespoň nasekat dříví a pomoct s nákupem, když dvakrát za měsíc přijede pojízdná prodejna. Když jsem se po roce vrátil do vsi Polisko a šel k jejímu domu, byl jsem přesvědčený, že už dávno nežije. Jenže Nina žila a vypadala stále stejně. Snad jen měla o něco víc vyděšené oči.  © Petr Toman

Mám dva syny, ale nezajímají se o mě, už léta. Odešli do Kyjeva, takže se asi mají dobře, nevím o nich nic už několik let. Chci už zemřít. Byly to jediné věty, které jsem Nině rozuměl. Je jí přes 80 let, zcela hluchá, špatně se pohybuje. Žije sama v rozpadajícím se domku, v naprosté bídě, nedaleko bývalého centra. Bez zdravotní, sociální péče. Bez tekoucí vody, topení, plynu. Občas jí přijde pomoct Olena, která ale žije na druhém konci města. Alespoň nasekat dříví a pomoct s nákupem, když dvakrát za měsíc přijede pojízdná prodejna. Když jsem se po roce vrátil do vsi Poliske a šel k jejímu domu, byl jsem přesvědčený, že už dávno nežije. Jenže Nina žila a vypadala stále stejně. Snad jen měla o něco víc vyděšené oči.

Fotografie © Petr Toman

Vydáno