Josef Moucha: Lidem se nejvíc líbí to nepodstatné

Josefu Mouchovi se podařilo v jedinečném souboru zachytit realitu služby v Československé armádě v 80. letech minulého století. Jeho známý soubor je nyní k vidění na výstavě Kdo se dá na vojnu ve Vlastivědném muzeu ve Slaném.

Bylo standardně možné na vojně za socialismu fotit? Naše mladá generace si představuje vojenskou službu jako totalitní zážitek, kde nezbývá žádný prostor na uměleckou činnost.
Focení na vojně asi bylo dost ojedinělé. Pro ty, kteří sloužili v jiných městech, to bylo hodně překvapivé. V Mošnově to ale nebyl problém, měli jsme tam dokonce i fotokroužek.

Takže jste nemusel nic utajovat?
Já jsem všechno rovnou vyvolával, všichni o tom věděli a nikdo s tím celkem neměl problém. Samozřejmě tam existovaly věci, které se fotografovat nesměly. I přesto, že jsem působil v Mošnově, což je letiště, ve sbírce není jediná fotografie letecké techniky nebo samotného letiště. To jsem zachycovat nesměl. Vůbec mi to ale nevadilo, hlavně mě zajímalo, jak vypadá na vojně každodenní život.

Nakonec se ten každodenní život na vojně stal jednou z vašich nejznámnějších sérií. Jaký vztah k těm fotkám máte v současnosti, 35 let po jejich vzniku?
Je pravda, že jsem největší ohlas sklidil za vojnu. I když dnes jsou pro mě hodně nosné spíš pozdější fotografie. Všeobecně se lidem vždy víc líbí to, co se vám jako fotografovi zdá méně důležité. Vojna dnes lidem přijde exotická a unikátní. Je to trošku klamající, protože ty fotografie, ač se to třeba nezdá, jsou všechny z dost těsného časového období.

Kdy vznikly?
Byl jsem ve vojenské službě v letech 1981 a 1982. Z počátku jsem ale vůbec netušil, že tam mohu mít fotoaparát. Přivezl jsem si ho až k nějaké příležitosti na konci roku 1981. Fotil jsem potom převážně na jaře 1982, kdy probíhal přijímač. To znamená, že přišli noví vojáci. Byl jsem ve výcvikové rotě, což mi umožnilo se do toho zahloubat.

Co dělá fotosérii hodnotnou? Není to také časový odstup?
Určitě se to tam promítá. Vystavoval jsem fotografie z vojny v Ostravě, je tam také střední škola, kde se vyučuje fotografie. Žáci měli za úkol napsat recenzi. Tam jsem přišel k docela zajímavým poznatkům. Zjistil jsem, že jsou pro mladé lidi reality Československé lidové armády nepředstavitelné.

Nedokázali si to představit, protože v tom nikdy nežili.
Tenhle odstup ze série udělal něco jiného, než to původně bylo. Vše je odchycené z reálu, nic není nahrané, a i přesto to lidem připadá neskutečné. Časem to získalo dimenzi, kterou to před tím nemělo.

Tohle pravidlo se ale asi nedá zobecnit na jakoukoliv sérii.
Tenhle posun je nejvíce nápadný u fotek, které nejsou inscenované. Divák ví, že to není vymyšlené ani nahrané – to pozná především z maličkostí. Vidí, že to jsou takové ukradené momentky. Ty mají nějaký zvláštní účinek. Čas potom hraje určitě pro tyto série. Může se například změnit móda a fotografie už působí zajímavěji. Fotografie z 19. století jsou najednou plné neznámé reality, která rezonuje jinak.

Vydáno